Český jazyk (SLOH)
1. ročník (1995/1996)

Obecné poučení o slohu

Sloh (styl) jazykových projevů.

Jazykové projevy se od sebe liší.
Týž obsah můžeme vyjádřit různým způsobem. Sloh (styl) je způsob
výběru a využití jazykových prostředků a jejich uspořádání v
jazykových projevech.
Nauka o slohu se nazývá stylistika.

Jazykové projevy jsou ovlivňovány:

1. činiteli objektivními - účel, komu je projev určen, jaké má
zaměření.

2. činiteli individuálními - vlastnosti, povaha, temperament,
sklony záliby mluvčího.

Podle obsahu účelu a zaměření dělíme jazykové projevy do několika
skupin:

1. styl hovorový - běžné dorozumění.
2. styl odborný - pracovní, administrativní, obchodní, vědecký
a pod.
3. styl publistický - projevy v novinách, v rozhlase, v televizi.
4. styl umělecký - obsahuje jazykové prostředky specificky
slohově zabarvené.


Slohové rozlišování jazykových prostředků

Při vytváření jazykových projevů volíme jazykové prostředky podle
jejich slohového zabarvení, podle příslušnosti k stylové vrstvě

1. styl odborný - užívá slova odborná, odborné názvy, tvoří
vrstvu odborného názvosloví

2. styl publistický - používá příznačné, specifické slovní
prostředky, např. současná politická scéna, hledat východisko,
mít šanci atd.

3. styl umělecký - zvláště v poesii se užívá básnických slov
(poetismy), např. poryv větru, luna, hlubeň, modrojas atd.
Některá slova mají zabarvení knižní. Užívá se jich v psaných
projevech vyššího stylu, např. zřít, chrabrý, drahná doba atd.

4. styl hovorový - má slovní prostředky společné s obecnou
češtinou např. dát pokoj, minerálka, trvalá, jestli, děkuju,
nakupuju atd.

Slohové postupy

Podle způsobu jazykového zpracování tématu, podle poměru mluvčího
k němu i podle uspořádání jazykových složek rozlišujeme
jednotlivé slohové postupy:

1. informační postup
2. vyprávěcí postup
3. popisný postup
4. výkladový postup
5. úvahový postup

Slohové postupy se uskutečňují v slohových útvarech. Pro každý
z nich je příznačný slohový postup základní.


V některých útvarech se slohové postupy kombinují.

1. zpráva a oznámení - informační postup
- Zpráva informuje o nějaké události, která se stala, zpráva
hodnotí.
- Oznámení informuje o události, která nastane, může vyzývat
též k účasti.

2. popis - popis znaků, vlastností, živých bytostí, předmětů a
jevů.
Při popisu rozlišujeme vlastnosti základní a vedlejší.
Základem popisu je pozorování. Rozlišujeme popis osoby, děje,
pracovního postupu, krajiny, předmětu apod. V odborném slohu
se vyskytuje popis odborný.

3. výklad - poučení o nějakém jevu, objasnění vztahů mezi jevy
a vysvětlení zákonitostí.

4. úvaha - vystihuje a zdůvodňuje zhodnocením význam nebo
důležitost jevů.


Stavba slova

Slovo má určitou stavbu, tj. skládá se ze stavebních prvků -
morfémů

Morfém je nejmenší část slova, která se dále nečlení.

Morfémy: kořen, předpona (slovotvorná nebo gramatická), přípona
(slovotvorná nebo gramatická), koncovka

domluva
domlouvat
domlouvá
mluvit
zamluvit
umluvit
smluvit
mluvčí
mluvka


Slova příbuzná se společným kořenem se nazývá slovní rodina nebo
slovní čeleď

Předpona slovotvorná (les, prales pis, dopis, úpis)

Předpona gramatická (pozorovat, zpozorovat počítat, spočítat)

Přípona slovotvorná (černý, černota učit, učitel)

Koncovka vyjadřuje významy jmen nebo sloves, v různých tvarech
slov se mění

Popis

Úkolem popisu je podat celkový obraz popisovaného předmětu nebo
jevu, vystihnout části předmětu, jejich vlastnosti, a vzájemné
vztahy. Podle toho jakému účelu a komu je popis určen rozlišujeme
popis: prostý,
odborný,
umělecký (líčení).

Předmětem popisu mohou být lidé, zvířata, věci, lidské a zvířecí
činnosti a přírodní děje. Podle toho rozlišujeme popis:

- statický - popis osoby a předmětu
- dynamický - popis děje, popis pracovního postupu (nejjednodušší
je návod)

Kompozice popisu je určena jeho cílem. Dbáme na to, aby výsledný
popis působil uceleně a přehledně. Postupujeme např. od celku k
částem, od nejdůležitějších částí k méně důležitým, od
nejzajímavějších částí k méně zajímavým nebo mechanicky zleva
doprava, s hora dolů apod.


Návrh osnovy popisu

1. úvod - seznámení s předmětem, dějem např. jeho definice,
zdůvodnění proč o něm píšeme apod.

2. vlastní popis
a) statický - popis jednotlivých částí a jejich vlastností,
případně vztahů mezi nimi
2. b) dynamický - popis jednotlivých činností, dějů, zachycení
vazeb mezi nimi, příčin, důsledků apod.

3. závěr - souhrn hlavních předností, případně nedostatků,
významných rysů, výsledného efektu apod.

Jazykové prostředky popisu

Uplatňují se hlavně podstatná jména a v odborném popisu odborné
názvy - termíny. Vlastnosti popisovaných předmětů vystihují
přídavná jména a důležitou funkci mají i příslovce místa a času,
dále se používají číslovky a slovesa. Slovesa u popisu
dynamického.


Charakteristika

je to slohový útvar, který vystihuje povahu (charakter) člověka
nebo skupiny, případně i zvířete nebo věci. Nezachycujeme jen
vnější znaky, ale i znaky vnitřní (vlastnosti) - temperament,
zájmy, nadání, schopnosti, povahové vlastnosti. Vlastnosti můžeme
pojmenovávat přímo (charakteristika přímá) nebo nepřímo
(charakteristika nepřímá) např. činy popisované osoby.

Nejprve podáváme ty údaje, které jsou potřebné k první informaci
(stáří osoby, zaměstnání, celkový zevnějšek), pak přecházíme k
rysům povahy - temperament, nadání, schopnosti a vnější projevy
povahy - výraz obličeje, způsob jednání, gesta, způsob řeči,
zvyky apod.


Osnova charakteristiky

1. úvod - seznámení s charakterizovanou osobou, zdůvodnění, proč
jsme si tu osobu vybrali, stručný popis osoby

2. vlastní charakteristika
a) vnější projevy
b) vztah k lidem
c) vztah k přírodě
d) vztah k prostředí
e) vztah k práci
f) nadání a schopnosti
g) vztah k sobě

3. závěr - vztah k charakterizované osobě např. v čem vám je
vzorem, v čem se neztotožňujete


Jazykové prostředky charakteristiky

Uplatňují se především přídavná jména, případně slovesa ve
spojení s podstatnými jmény, kterými se hodnotí lidské vlastnosti
a jednání. užíváme často přirovnání, k vystižení povahových rysů
rčení.

Životopis

Životopis je slohový útvar, který zachycuje život jednotlivce.
Využívá prostředků popisu a charakteristiku. V praxi se především
používá životopis stručný, tj. vypsání hlavních dat a událostí
života. Tento typ životopisu se dává jako příloha k žádosti,
přihlášce apod. Povaha a ráz žádosti nebo přihlášky určují, které
údaje je třeba v životopise uvést. Bývá to zpravidla:

1. datum a místo narození
2. školní vzdělání
3. prospěch, zvláštní vědomosti, dovednosti a zájmy
4. sociální poměry (povolání rodičů, počet a zaměstnání
sourozenců)
5. dosavadní místa zaměstnání
6. veřejná činnost
7. zdravotní stav
8. směrování k žádosti
9. vlastnoruční podpis, místo a datum

ZÁKLADY INFORMATIKY

Informace a jejich získávání

Pomocí jazyka člověk získává při poslechu a čtení textů poznatky
druhých lidí a sám druhým lidem sděluje, co prožil, udělal,
poznal.
Informace je zpráva, poučení a to jednak sdělení zprávy, jednak
její obsah.
V padesátých letech vznikl nový vědní obor - informatika. Je to
nauka o získávání, zpracování, ukládání, zpřístupňování a
využívání odborných informací. Vedle toho vznikl i další vědní
obor - teorie informace, nezajímá se o obsah informace, ale
zkoumá jak lze informaci měřit, jak se vlivem šumu snižuje míra
informace.

Veřejné knihovny, jako střediska informací

Velké knihovny nejen půjčují literaturu, ale provádějí také
dokumentaci, tj. odbornou literaturu soustavně zaznamenávají a
třídí. Poskytují tak bibliografické informace, tj. informace o
tématech, kvalitách knih, o jejich autorech, o roce a místě
jejich vydání. Pomáhají vypracovat odborné rešerše, to jsou
informace o tom, v kterých pramenech, knihách, časopisech apod.
se pojednává o jistém tématu. Rešerše umožňují vypůjčit si knihy
ze všech knihoven ČR, ale i ze zahraničí. Velké knihovny mají
všeobecné a specializované studovny vybavené příručkami např.
universitní knihovna v Praze.

Organizace půjčování knih

Knihy jsou opatřeny signaturami, zejména ve velkých knihovnách
jsou určitým způsobem roztříděny a umístěny, např.
sign. 18 D 11365 - znamená: 18 - lékařství, D - velikost knihy,
11365 - pořadové číslo knihy.

Katalogy v knihovnách umožňují evidenci knih z různých oborů,
rozlišují se:

1 katalog autorský - lístky v kartotéce jsou řazeny abecedně
podle příjmení , podle jmen autorů, podle názvu děl a roku
jejich vydání.

2. katalog systematický - je rozdělen podle oborů, např. 1.
filosofie, 51. matematika, 7. umění, Každý obor se dělí na
užší obory a ty ještě na podobory.

3. katalog předmětový - je uspořádán podle předmětových
(obsahových) hesel.

Podrobnější informace o jednotlivých dílech podávají
katalogizační lístky katalogu autorském. Obsahují bibliografické
údaje např. kde a kdy kniha vyšla, kde a kdy byla vytištěna,
kolik má stran, počet výtisků. Obsahují také tzv. anotaci, tj.
stručná informace o tématice díla a jeho pojetí. Vycházejí také
bibliografické časopisy.

Referát

Referát má za úkol informovat o aktuálním dění politickém,
hospodářském, kulturním a jiném. Informuje též o knižní novince,
o divadelním nebo filmovém představení, o výstavě apod. Od zprávy
se liší tím, že je podrobnější, více hodnotí, snaží se přesvědčit
nebo získat k nějakému jednání. Referát bývá nejčastěji písemný,
ústní referáty bývají zpravidla delší. Pokud jsou o knihách,
mohou být doplněny ukázkami.

Kompozice referátu

je závislá na tom, zda je referát určen odborníkům nebo
neodborníkům, zda psaný nebo mluvený. Referát musí mít logickou,
chronologickou, přehlednou a jasnou výstavbu.


Osnova referátu

1. úvod - stručné seznámení s problematikou, zdůvodnění zájmu o
problematiku
2. vlastní referát
3. závěr - shrnutí, výzva a doporučení

Jazykové prostředky referátu

souvisí s tématem a s tím, zda je referát určen odborníkům či
laikům, zda je písemný nebo ústní. Využívá se hodnotících výrazů.


Řečnické útvary

Projev, proslov, řeč a diskuse (v ní se vyslovují účastníci k
nějaké sporné otázce, s cílem přispět k jejímu řešení.)
Psaná forma se nazývá anketa.


Zpět...  

Zpět na index...